Autorské poplatky a kolektivní správci

V praxi se mohou nejrůznější uživatelé autorských děl např. restauratéři, provozovatelé služeb (kadeřnictví, ordinace), majitelé obchodů s nejrůznějším zbožím, provozovatelé ubytovacích služeb, školy, zdravotnická zařízení, lázně setkat s ním, že po nich nejrůznější kolektivní správci chtějí nějaké poplatky. Někdy ani není moc pochopitelné, za co to vlastně chtějí zaplatit, a proto se někdy toto plnění označuje pejorativně jako výpalné. K tomu přispívá i určitá tvrdost kolektivních správců při vymáhání tohoto výpalného, které nebylo určeno nějakým vyjednáváním o jeho výši, ale tím, že si kolektivní správci výši plnění stanovili podle své úvahy a pak ji nemilosrdně vymáhají. Nutno ovšem dodat, že míra agresivity a přezíravosti kolektivních správců k argumentům uživatelů se mnohdy značně liší, což vede k závěru, že i kolektivní správu lze vykonávat slušně a lidsky.

Praktickým problémem placení autorských poplatků je především přemrštěná cena.

Přímo v autorském zákoně je, že odměny placené autorům a dalším nositelům práv (dále jen „autorské poplatky“ mají být přiměřené. Pokud by tomu tak opravdu bylo, pravděpodobně by žádný problém nebyl. Největší problém celého hrazení autorských poplatků je totiž přemrštěná cena, kterou si kolektivní správci účtují. Pokud by se požadované plnění realizovalo opravdu v přiměřeném rozsahu, uživatelé by se zřejmě nebránili, přiměřenou odměnu by zaplatili, a bylo by po problému.

S tím souvisí sazebníky kolektivních správců. Kolektivní správci tvrdí, že sazebníky jsou výrazem přiměřené odměny. Nicméně tomu tak není. Sazebníky jsou pouze představou kolektivních správců o tom, jaká má být přiměřená odměna. Nutno ovšem dodat, že kolektivním správců se daří ceny obsažené v sazebnících vnutit uživatelům. Zejména těm, kteří se vůbec nebrání.

O výši odměn by se mělo vést sice jednání, nicméně v praxi se to neděje. Důvodem je právní úprava, která značně straní kolektivním správcům. Pokud totiž uživatel neuzavře licenční smlouvu (tedy nesouhlasí se sazebníkem kolektivního správce), a autorská díla užívá, činí tak neoprávněně. V takovém případě má kolektivní správce právo vymáhat dvojnásobek přiměřené odměny. To potom svádí k tomu, že pro kolektivní správce je mnohem výhodnější žádné vyjednávání nevést. Návrhy smluv kolektivních správců tak jsou naprosto nevýhodné a značně přemrštěné. Buď tuto smlouvu nějaký subjekt podepíše a bude ji plnit, anebo nepodepíše a pak bude zažalován o dvojnásobek uvedené ceny. I když se nakonec ukáže, že cena je přemrštěná, stejně nakonec kolektivní správce dostane dvojnásobek přiměřené odměny, takže ještě vydělá. Systém, který v případě takového zneužívání práv, kdy kolektivní správce neplní své povinnosti, zneužívá svého dominantního postavení, mu stejně nakonec přizná dvojnásobek obvyklé odměny, je zcela absurdní. Nicméně takový systém tady je a je třeba s ním počítat.

Je třeba si uvědomit, že postavení kolektivních správců je mnohem silnější než postavení uživatelů práv, takže soudit se s nimi má smysl pouze s kvalitním právním zastoupením, jinak moc šancí nemáte. Právo opravdu straní kolektivním správců, někdy až nelogicky, takže spory s nimi bývají právně komplikované. Nicměně to neznamená, že se nad kolektivními správci nedá vyhrát.